Pořád se s partnerem hádáme, jak z toho ven?
4.2.2016
0

Dobrý den, Katko, mám na Vás pár otázek ohledně svého vztahu a hádek v něm. Bydlíme s Karlem docela spokojeně už 7 let, děti nemáme, ale trápí mě naše ustavičné hádky „o hov..“. Promiňte mi ten výraz! Přijde mi někdy, že jsme jako černá a bílá, pohádáme se, pak si jdeme každý po svém a doma se zase sejdeme v klidu. Nechci se hádat, ale nemůžu si pomoct. On mě někdy tak rozčílí, myslí si, že má vždy pravdu, ale tak to není. Zajímalo by mě, jestli je to prostě už jen moje/naše povaha hádat se, nebo jestli to můžu změnit? Je to téměř každý den a mě to nebaví! Radka, 27 let.


Hezký den, Radko, řekla bych, že se ani tak nejedná o povahu, jako spíše o naučené vzory chování, které v partnerství společně s přítelem uplatňujete. Když někdo například zažíval hádky rodičů jako malý, je to pro něj nějaký naučený model chování. Jeho mysl si uložila informace a hlavně emoce zůstaly v dítěti tzv. zaseknuté. A tyhle emoce mají potřebu se tzv. znovuaktualizovat. Co to znamená? V podstatě si každou hádkou s partnerem vlastně nabíjíte tyto uložené emoce a tím je ještě intenzivněji ukotvujete ve svém emočním těle. Všimněte si, že do hádky zpravidla vstupujete s nějakým napětím, v hádce to napětí vygraduje a následně přijde pocit úlevy. Hádkou jste získali určitý druh „šťávy“, která Vás na nějaký čas nabila. Když pak šťáva dojde, podvědomí vyvolá hádku, aby se energie zase doplnila.

Jsem z hádek už unavená

Oním doplněním energie však nemyslím to, že se pozitivně naladíte a máte dostatek sil. Naopak, dobíjí se právě ony naučené mechanismy, které každou hádkou stále více přiživujeme. Nejen že naučené vzorce přetrvávají, ale dokonce se i utvrzují a umocňují. Hádky a při nich vzniklé emoce jsou ve své podstatě nízkovibrační a způsobují tzv. buněčný stres. Ten se v dlouhodobějším horizontu může odrazit na zhoršené psychice, na zdraví nebo nějaké dysfunkci organismu.

Říkám si, že až přijdou děti, budeme mít jiné starosti a na hádky nebude čas ani chuť, je to pravda?

Na tuhle úvahu bych byla, Radko, velmi opatrná. Děti jsou na hádky rodičů obzvlášť citlivé. Nemusejí rozumět, proč se rodiče hádají, ale nasakují do sebe momentální emoce i klima v rodině. Díky hádkám si dítě vytvoří svoje vzorce chování, se kterými pak zpravidla pokračuje ve stopách rodičů, tedy opět ve svém partnerství naráží na hádky a přispívá k jejich vyvolání.

Jak jsem napsala, dítě vnímá hádky velmi negativně a brání se svými automatickými reakcemi na to, co prožívá. Proto může být více plačtivé, může zlobit, vyžadovat intenzivní pozornost a bdělost rodičů, může odmítat potravu, nebo jí naopak vyžadovat více apod. Takové chování pak samozřejmě ještě zhutní domácí atmosféru. Dítě svým chováním a reakcemi vždy odráží zpravidla ty podvědomé pochody rodičů. Prostě jen reaguje na to, co se děje, čímž vyzývá rodiče, aby se nad tím zamysleli. Někteří rodiče na to ale tímto způsobem nenahlížejí, a naopak je to důvod pro větší nervozitu a výbušnost. Podvědomí dítěte se dokonce může bránit i tím, že v těle vytvoří nemoc. Když je dítě nemocné, rodiče se zpravidla nehádají a spolupracují, aby nemocnému zajistili podmínky k uzdravení. Takto inteligentní systém podvědomých vzorců umí být.

Každopádně narozením dítěte Vaše nastavení jen tak nezmizí, ale naopak se více ukáže právě proto, aby mohlo být zvědoměno a vyléčeno.


A jestli to jde změnit?

Rozhodně to změnit lze a to je přesně to, na čem s klienty velmi často pracuji. Je důležité pochopit, co ve Vás vyvolávají hádky, co si bouřlivými emocemi vlastně chráníte. Často jenom pochopením a zvědoměním dojde k velké proměně. Jako koučka používám různé nástroje, učím klienty s nimi pracovat a skrze ně postupně dochází k uvědomění a učí se postupné změně. Hádky pak nevyvolávají tak často, až je nakonec minimalizují, jsou schopni se před nimi zastavit, a vlastně se jich vzdát, až je jejich partnerství mnohem harmoničtější.

Přeji Vám hodně štěstí, a kdybyste potřebovala podpořit a nasměrovat, jsem tu pro Vás. S úctou, Kateřina